Jen vítr kdyby vál
Když první kapky rozpustí se v tříšti pěn,
proud zbaví pout.
Já čekám, až si v jarní bríze splním sen,
vím, kam chci plout.
Mám kýl i bort i plachet pár,
jen vítr kdyby vál.
Pak s létem vletí do mraků mi kormorán
z křídel a per,
ten posel, který klovnout umí do mých ran,
dá touze směr.
Mám příď i záď i lubů val,
jen vítr kdyby vál.
Chci jednou v prstech sevřít sílu cizích měst,
mámivých míst,
až podzim hrábne do špalírů podél cest –
– obrátí list.
Mám lodní vak i mapu skal,
jen vítr kdyby vál.
Když příboj stříbří sněhobílý sněžný vír,
cítíš tu tíž.
A plachty, které pevné byly, trouchniví,
z ráhen je kříž.
Mám smyčku z lan a látky cár,
že vzduch kolem mě stál.
Tak minul rok a minul den
a minul čas všech příštích dní.
A moje píseň do ztracena zas a zas
dál stejně zní.
Mám starou loď a starý žal,
jen vítr kdyby vál.
Mám smyčku z lan a plachet cár,
a zbytek čas mi vzal.